Modrá nikoliv zelená...

TISKOVÁ ZPRÁVA

Pozemšťané, 

tiskový mluvčí Moudrých Modrých Mr Rýha prohlásil, že letošním rokem vládne barva modrá. Ví to všichni. Sám pan prezident svou knihu vydanou v pí plus třetím vydání nazval "Modrá nikoliv zelená planeta". Policie zase ze zelenobílých rozhrkaných felicií přesedlala na stříbrno-modré vozy Škoda Octavia. Nebo například Ondřej Hejma svým nekonečným žvatláním  při nemožných pí plus čtvrtých sériích supérstár propaguje heslo "Modrá je dobrá". To olomoučtí králící od tetičky z chemičky si pochutnávají – jak jinak – na modré skalici, prostě letos v módě není železo nýbrž měď. Stálice na hřbitovním hudebním nebi Eva jistě i letos ráda zapěje Holku modrookou. Do deníku si ale návštěvu koncertu jistě nezapíše Kolářův kocourek, neboť se po večerech musí procházet po střechách. 

 Ví to i modré České dráhy! Tedy, málem bych zapomněl. Sabotáž provádí jedno malé nádražíčko. Ale to je úplně nepodstatné... 

Vepřovým orgiím zdar! 

Drama o dračí sluji

Milé děti, asi byste rády věděly, jak to probíhá ve vektorovém prostoru definovaném v ulici Trojanově na pomezí zimního a letního semestru v prvním ročníku. Nuže, poslouchejte tedy příběh, který se odehrál v úterý 3. února léta Páně 2009. Nutno podotknout, že vypravěč této příhody se v okamžiku zapisování nachází na Strahově večer téhož dne a tudíž je to vyprávění značně sentimentální.

Kdo z vás již alespoň slyšel všemožné historky o nezvladatelné zkoušce z Lineární algebry plus u draka asistenta Pytlíčka, ví jistě své a nebudeme zakrývat, že většina těchto bájí bájemi není, věřte nebo ne, je to pravda. Krutá. Jako na popravišti.

Kolem osmé hodiny ranní se sedm statečných drakobijců sešlo ve sluji číslo 209, drak Pytlíček se dostavil vzápětí. Rozdal zadání, jež nám mělo zlomit vaz. Tři úkoly, tři hlavy k setnutí. Na tabuli napsal čas konce – 9:40, tedy celých 100 minut na splnění úloh. První úloha průnik jader dvou zobrazení, vrhám se se svým kuličkovým mečem na ni a přes malé numerické problémy se dostávám až k zajímavému výsledku. Inu vektor (-13,21,-3) je jistě krásný, hlavně nezapomenout dvojité závorky, báze je přeci soubor! ((-13,21,-3 ))!!! Drak jistě na takovouhle trapnou chybu čeká. Druhá úloha je složitější, průnik dvou úseček v závislosti na jistém parametru alfa. Takovýhle příklad jsem někdy viděl a tuším, že drak se snaží zavést protivníky do kouta. Jediná zajímavá cesta je prázdný průnik pro všechna alfa a to se potvrzuje. Zase bojuji spíše s numerickými problémy a chybějícími znaménky. Ale příklad mám, stírám pot z čela dva příklady by měly být dobře. Co nenáviděná soustava, jak drak tříhlavák zaútočí teď? Soustava není pěkná, vychází mi chvílemi opravdu ošklivé řešení, příklad i znovu přepisuji a vybírám si jiný první sloupec. Nakonec mám řešit obludnou rovnici o dvou parametrech. Útok odrážím jednoduše, ne však úplně správně. Napíšu, že pokud by jistá rovnice měla nějaké řešení, pak by celá soustava měla řešení o jisté dimenzi. Zbývá mi ještě dost času, tak různě opravuji numerické chybičky, pan asistent tiše sedí a čte si noviny. V jednu chvíli zvedne oči a ty se střetnou s mými. Dnes to bude ještě tvrdé. Konec, sbíráme.

První vteřiny po vybrání jsou hrozné, společně se snažíme dohodnout na výsledcích. Každému vyšlo něco jiného, jediný drakobijec Petr má druhý příklad snad stejně jako já. Svitla naděje. „Tak v jedenáct před mou pracovnou,“ odvětí Pytlíček. 

Jdeme do pekárny občerstvit se na rozhodující boj. Cestou stále diskutujeme výsledky, nic moc. Ale u takhle těžkých příkladů nikdo nikdy neví. Já si ale vzpomínám, že podobné příklady byly v reportech na Krakenově blahořečeném FTP. (Později se to potvrzuje, písemka byla stejná jako zapsal Vašek Potoček roku 2005, takže přesné zadání sem psát nebudu.) Téměř hodinu sedíme ve studovně a listujeme skripty. Atmosféra s časem houstne, nervozita také. 

Přesouváme se před pracovnu. Uhodí jedenáctá a pan asistent vystrčí hlavu ze dveří. Vzduch v chodbě by se dal krájet. Ozve se pro mě již legendární zařvání: „Vy vůbec neumíte počítat!“ Zaleze zpátky, ale vzápětí zahřmí jméno jednoho spolubojovníka. Ten zaleze dovnitř a my nevíme, co se děje. Mělo to úvodní vystoupení znamenat běžte domů, dneska se stínat hlavy drakům nebudou? 

První drakobijec přišel o meč, drak na něm nenechal ani nitku neohořelou. Nám stačí jen říct, že měl skoro všechno dobře, jen samé numerické chyby a peláší s prázdnou domů. To nás zbylé zrovna neuklidní. Pytlíček znovu vykoukne a vyhlásí jméno dalšího bojovníka. Nejdřív přemýšlíme, jestli to bere podle abecedy, pak by ale některé vynechal, takže to zavrhujeme. Později se potvrzuje hypotéza, že pan asistent bere podle správnosti písemky. Když už vychází čtvrtý rytíř bez nároku na teoretickou část zkoušky, začínáme propadat skepsi, že dnešní statistika jde proti nám. Znamenalo to první vykřiknutí opravdu, že se dneska k teorii nikdo nedostane? Zbýváme tři.

Bijec Petr se odporoučí dovnitř a za minutku se vrací pro věci, prý je to na delší dobu. V duchu jásáme, snad budeme i my zbylí něco dokazovat. Teď už je jen otázkou, kdo začne. Ano, správně tušíte, že drak vyvolal jméno rytíře Dominika. Hrobové ticho na chodbě. Tam jen já. Posadím se naproti dveřím a čekám. Sám v tomhle vektorovém světě.

Pytlíček tentokrát nenakoukne do chodby, jen pootevře dvířka. „Tak pane Slabý, pojďte si.“ Připadám si jak u doktora. Všude bílé pláště. „Tak posaďte se sem.“
Mrknu rychle k Petrovi, dokazuje mojí oblíbenou větu 32. Sakra. 
„Tak vy jste měl tu písemku dneska nejlepší.“
Uf, padá ze mne největší kámen. Důkazy budou.
„První příklad dobře…hm, druhý perfektně…“
Mno a teď přijde ta zatracená soustava…
„Tady to máte taky všechno dobře…“ 
Skoro by to chtělo říct, že jsem se o to 100 minut snažil…
„…akorát tady nemáte něco dopočítáno, proč?“
Pytlíčkovi se snažím vysvětlit, že to byla ošklivá rovnice, a tak jsem to nechal být a věnoval se raději prvním dvěma příkladům. Ten se ale nenechá odbýt a jako první úkol to musím dopočítat. Ještě mi ale vytýká, jak jsem si přeházel sloupce.
„No kdybyste si zvolil tenhle nebo tenhle druhý, to by také nebylo špatné, ale proč si proboha volíte ten třetí.“
Odpovídám, že se mi to přišlo nejlepší, ale že jsem to na jiný papír počítal jinak a vyšlo to stejně, a tak jsem nechal druhou verzi. Odpověď přijímá.

Snažím se dopočítat výsledku, ale jak mi pan asistent předhazuje, už první rovnici mám špatně. Půl hodiny hledám chybu a při tom vysvětluji svoje úpravy matice, načež po té půlhodince zjistím, že při prvním opisování jsem zahodil omylem mínus. Jako obvykle. „Už to mám, tady je chyba,“ vykřiknu, načež pan asistent odvětí, ať to teda už dopočítám.
To ale znamená přejet tu matici znova. Vše opravím, Pytlíček to ani pořádně nezkontroluje a vítězoslavně očekávám první úkol. 

Pytlíček se postaví před svůj stůl, k nám tedy zády. Dívá se z okna a najednou se rychle otočí.
„Tak si rozmyslete, jak existence báze závisí na dimenzi prostoru.“
„Noo,“ otevřu pusu, ale rychleji zavřu a beru si čas na rozmyšlenou. Promýšlím všechny případy. Nulový prostor – nemá bázi; prostor o dimenzi, která je přirozené číslo – k členná báze; prostor o nekonečné dimenzi – u nás nemá bázi, protože ji máme definovanou jako konečný soubor a ten nemůže nagenerovat nekonečný prostor.
„Dobře. Teď mi dokažte, tu druhou variantu.“ 
Chvíli smolím důkaz. Použiju definici dimenze a vlastně napíšu, to co je ve skriptech.
„To je dobře, akorát vy tady předpokládáte, že ten soubor musí být LN. Dokažte to.“
Dokazuji, že soubor vzniklý z LN souboru obohacený o jeden vektor, který není jeho kombinací, je LN. Nejdřív chci podle definice, to se mi ale nelíbí, tak použiji větu čtyři – v LZ souboru jde nějaký vektor nakombinovat z předchozích. Zapomínám ale připsat důležité tvrzení jedna – první vektor není nulový.
„No tohle ale není pravda.“
Podívám se na to. „No předpokládám, že první vektor ale není nulový.“
„Správě, ano. Tak to bychom měli. Ale vy jste to chtěl původně z definice, tak to ukažte.“
Jdu na to z definice ale sporem. „To máte dobře, ale přímo to jde přeci taky.“ 
Mezitím se drak zmenšuje hodnocení spolubojovníkům. Drakobijec Dominik nakonec odmítá zkoušení na E a odchází. 
Pytlíček vymýšlí další zadání. Opět u svého stolu a opět stejně neosobně.
„Tak řekněme, že máme prostor Vn, podprostor P o dimP=k a takovouhle množinu M. Je to množina všech variet z V, které mají stejné zaměření a to P.“
Tak to nevypadá tak hrůzostrašně, hlavně už to je věc, která není ve skriptech. Tady už nejde o přežití, ale o známku, jen mi bleskne hlavou, ale spíš si uvědomuji, že mě ta zkouška docela začíná bavit.
„Co potřebujeme, aby ta množina byla vektorovým prostorem?“
„Musí být neprázdná…“ odvětím.
„Je neprázdná?“
„Je v ní nulový…“ kuňkám, ale spíš sbírám čas, protože nevím.
„Cože?“ 
Dochází mi, že je tam určitě jedna varieta – přímo to P. „Pé.“
„Správně, co dál potřebujeme.“
„Operace.“
„Sčítání standartně. Jak byste navrhoval násobení.“
No jen se mi vybaví, že násobit nulou podprostor by nebyl dobrý nápad. „Vynásobíme jenom vektor posunutí?“
„Dobře. Co dál?“
„Uzavřenost operací.“
„Je to uzavřené vůči operacím?“ 
„No je, protože vždy to bude zase varieta s tím samým podprostorem.“
„Ano a dál?“
„Dál osm axiomů.“ Tyhle axiomy já opravdu nemám rád, vždy tam něco pokazím. Trnu hrůzou, že přesně to bude chtít.
„To byste asi uměl dokázat, snad jen axiom S3, co je nulovým prvkem?“
Rozmýšlím se, ale je zřejmé, že je to podprostor P. „Pé.“
Pytlíček kýve hlavou, je to dobré. „Tak pane Slabý, řekněme, že je všechny ověříme a oni opravdu platí, to je přímo z definice. Co myslíte, že po vás teď budu chtít?“
Takovou otázku jsem teda nečekal. „To opravdu netuším.“
„Tak mi určete dimezi tohoto prostoru.“ 
Fíha, já, takový antiteoretik mám dokazovat takovouhle věc. No ale začnu nad tím koumat.

Pytlíček pak na kolegu Petra: „No jak jsem nabízel céčko, tak teď už můžu nabídnout jen déčko nebo spíš éčko.“ Petr odmítá, přijde jindy.

Zbývám tedy já, dobije někdo dračí sluji? Dobiju ji já?

„Tak pane Slabý, jak to dokážete?“
„Asi najdu bázi.“
„Hm.“
Dál nemá smysl rozepisovat, jakými peripetiemi jsem procházel, občas jsem řekl nějakou blbost, občas mi Pytlíček pomohl. Ale nakonec přeci jen řekl klasickou větu. „Věta je tak zcela dokázána.“ No bez něj bych to nedal.
Následuje další dotaz. „Co můžete říct o téhle množině. M je množina takových x z V, že funkcionál na x je rovno alfa.“
„To je varieta,“ vypálím.
„To není pravda.“
„…samozřejmě pokud to není nulový funkcionál!“ 
„Tak to ano. A co to je v tomto případě.“
Je zřejmé, že pokud je alfa rovno nule tak je to celý prostor V a pokud není, tak je to prázdná množina. Pan asistent spokojen s touto odpovědí, přistoupil jen k tomu, že musím dokázat, proč je to tedy varieta. Začal jsem tedy hovořit cosi o řešení lineárních rovnic a došlo i na mou oblíbenou větu 32.
„Dobře,“ řekl a odešel ke stolu. Já jsem se nadechl a očekával další důkazek. Kéž by to byla má oblíbená věta 58…Nebyla…

Pan asistent vzal do ruky tužku a povídá tu krásnou a v jeho podání naprosto neoposlouchatelnou větu. „Tak mi dejte index. Vy tak zbytečně zmatkujete. A přitom se hned dobře opravíte.“ Tak to je dobré, hůř než C to dle mého soudu nebylo. Skoro věčnost se díval na hodinky a hledal datum. A pak začal psát i to stříškovité písmeno A. Poděkoval jsem a odešel jsem.

Drakovu sluji jsem dobyl a odnesl si i nějakou trošku inkoustu. V tu chvíli nejkrásnější trošku inkoustu co může existovat v tomhle prostoru.

Můj oblíbený keř...

Existují keře v opuštěné krajině, které by bez žízně pocestných nepřežily. Tento je jeden z nich. O něj se pravidelně starám já. Je to šípkový keř, tak pozor na ostny.

Můj obličej

Toto je 275000 řádků nějakých souřadnic...

Knihy...

Člověk si má udělat radost a kniha je dobrý společník... A Feynman jistě také... A Rektorys... A Kvasnica... A Děmidovič... Akorát ten chudák Vojta Jarník furt není k nalezení...

21. 7. 2008

Budík na půl desátou, dobalím a připravuji se k odjezdu. Těsně před dvanáctou beru kufry a sjíždím k recepci, odevzdávám klíče a nastupuji do miniautobusu, starého asi milion let. Do některých stoupání jedeme opravdu krokem a máme starost, abychom vůbec dorazili. Navíc v půlce cesty začíná divně chrčet zespodu supervozu. Řidič zastavuje, bere si rukavice, chvíli něco kutí, a pak za nezměněného stavu zvukového doprovodu pokračujeme. Ještě nesmím opomenout, že některé žaludky nevydržely náročný noční program, a tak byla nutná i taková pauza. Na letišti proběhly standardní procedury odbavení a kolem půl páté místního času jsme už seděli v poslední odbavovací hale. Deset minut před pátou už jsme seděli v letadle. Tak a je konec našeho ruského pobytu. Letadlo do Prahy se rozjíždí…

20. 7. 2008

Vstávám dle nočních požadavků: o půl jedné odpoledne. Posledních 24 hodin v hotelu. Podstatné za tento den je, že kopírujeme fotky. Také začínáme balit, jdeme naposledy na koupání do Volhy, utrácíme poslední rublíky a večer se scházíme na 921, abychom oslavili, jaké to bylo. Vypalování DVD s fotkami trvá až do čtyřech do rána.

19. 7. 2008

Brzo vstávám, jako budíček mám zapnuté rádio. V šest totiž začíná vysílání jediné stanice, co je tu na rádiu s jedním knoflíkem – hlasitostí. Začíná typicky – ruskou hymnou. Zvláštní to probuzení. Ještě horší ovšem je, že prší. Beru si tak dlouhé kalhoty, jestli bude slibovaných 30 stupňů, na které to teď opravdu nevypadá, tak se asi uškvařím. Ale na druhou stranu nebudu mít problém se vstupy do některých pamětihodností, u kterých píší v průvodci, že vás tam v kraťasech nepustí. Dole u recepce čekáme na Helenku, která se opozdila. Část naší skupiny rychle nastoupila do taxíku a nechali se odvézt až k nádraží. My ostatní jsme si brázdili cestu deštěm. Tady v Dubně je při dešti problém s odtokem. Běžné je, že i na viditelně nové silnici může stát dvacet centimetrů vody, protože odtok prostě není vyřešen. A to samé je s chodníky. Takže hned ránko máme mokro v botách.
Na nádraží už stojí náš vlak, jedeme expresem, takže to bude paráda. Je pošmourno vybízející k spánku a sedadlo je poměrně příjemné.
Probuzení v Moskvě asi o půl desáté. Máme asi dvacetiminutovou sekeru, co se týče našeho plánu. Od deseti se pouští k Leninovi (zadarmo), a tak těžko říci, jak velká tam už bude fronta a jestli se k němu vůbec dostaneme. Metrem se dostáváme až kousek k Rudému náměstí. Zjišťujeme, že vchod není až tak docela z Rudého náměstí, ale z jedné postranní uličky. Dobíháme na konec fronty. Řada čekajících na nabalzamovaného Lenina končí symbolicky u buržo McDonaldu. Fronta se začne hýbat. Jen nás trochu znervózňuje, že v průvodci píší, že se tam nesmí s batohy,. Po hodince čekání se dostáváme až na dohled k rámům detekujícím kov. Kousek od nich je úschovna, tak tam rychle dáváme batohy, což stojí asi 40 až 60 rublů. Projdeme rámy a už jsme kousíček od mauzolea. Pozvolným krokem se snažíme uklidnit naše chichotání. U Lenina je to zakázané. Vcházíme do temných zdí. Všude stráže. Konečně jsme v místnosti jeho posledního odpočinku. Je v skleněné rakvi, oblečen v saku s modrou kravatou. Vypadá strašně malý a jednu ruku, myslím že pravou, má zaťatou. Celý průchod trvá do pěti minut. Pak už nás stráž popohání ven. Kdo ví, jak dlouho tu ještě tenhle pán vydrží. Některé jazyky tvrdí, že dokud tu bude stát mauzoleum a za ním busty např. Stalina, tak se tu v Rusku nic nezmění. Myslím, že se s tím dá docela dobře souhlasit.
Další na programu je Kreml. Utíkáme vstříc pokladnám, protože je potřeba koupit lístky do klenotnice, tedy jestli ještě budou. Těsně před námi si je někdo kupuje, tak snad ještě jsou. Avšak paní u pokladny odmítavě zavrtí, že už ne. Tak nic, jdeme jen na prohlídku Kremlu (70 rublů) a jeho kostelíků. Po dvou třech kostelech už nás to docela nudí, projdeme se okolo, vidíme známý prasklý zvon Car a dělo Car.
Nezbytnou návštěvou v Moskvě je zmrzlinový chrám Vasila Blaženého. Lístky pro studenty za 50 rublíků a už jsme uvnitř. Chrám je vevnitř vymalovaný stejně zvláštně, jako vypadá zvenku. Různé barevné křivky a ornamenty, úzké chodbičky. Krása. Na schodech si dáváme oraz.
Pokračujeme procházkou po nábřeží řeky Moskvy, a pak už jdeme na metro. Ještě před ním si ale kupujeme jídlo. Asi by nás nikdo nepochválil, když už si v 30 stupňovém vedru v Moskvě dáváme toust naplněný majonézovým salátem. Salmonelo žij!
Metrem jedeme asi tři čtvrtě hodiny k přístavu, odkud vyrážejí lodě např. do Petrohradu a prý také některé jezdí přes Dubnu. Ve stánku se suvenýry se daly koupit různá trička, ale některými z nás chtěné námořnické modrobílopruhované tu měli strašně drahé. Otáčíme se zpět k metru a jedeme na jedno zvláštní místečko. Je to kostel zapsaný v seznamu světového dědictví UNESCO.
Vycházíme z metra, všude okolo se válejí plechovky od čokoládového Nescafé. Je tu nějaká akce. Přicházím k slečně, která je rozdává, jednu mi podává a musím uznat, že je to dobrota. U dalšího rozdávajícího si vezmu ještě jedno. Opravdu lahoda, která mě probouzí ze spánku v metru. Všude je strašně lidí, až nám to přijde neuvěřitelné. Přicházíme do parku, kde je onen kostel. Koná se tu hudební festival. No snad se tam dostaneme. Naštěstí je podium a placený prostor až poměrně daleko. Potkáváme tu nějaké Češky, ze srandy upozorňujeme na to, že chvíli nemůžeme sprostě nadávat. Docházíme až k sněhobílému kostelu vypadajícímu tak trochu jako tužka. Jen to kazí panelákové pozadí. Procházíme se a vidíme nové Rusy, jak si to uhánění na motorových lodích po řece. Občas se divím, že při těch blbostech, co vyvádějí, tu loď nepřeklopí.
Jdeme se ještě podívat na vršek, je odsud výhled na podium. Zaposloucháme se a chvilku posedíme. Vlastně docela dlouhou chvilku. Kromě drobné přestávky na šašlik (jídlo) tu vydržíme až do půl desáté, kdy koncert končí. Nakonec pojedeme i posledním vlakem, električkou o půl dvanácté. Při cestě na metro se snažíme předběhnout asi milion Rusů.
Na nádraží se dostáváme asi kolem půl jedenácté, dost času na lahodný kebab (70 rublů), dost času na dva lahodné kebaby (140 rublů), dost času na koupení lístků na električku (168 rublů).
Za pět půl dvanáct teprve přistaví vlak, tak se tam rychle nasoukáme, abychom si v klidu sedli, a jedeme domů. Ve vlaku se snažím usnout, ale moc to nejde. V Dubně jsme těsně před druhou. Na hotel se dostáváme ve čtvrt na tři. Následuje studená sprcha (teplá voda tu není už týden – něco tu opravují) a konečně spánek. Dobrou noc, dneska vstávám tak ve dvanáct, dřív mě z postele nikdo nedostane.

18. 7. 2008

Poslední den v ústavu. Dnes je na programu prezentace našich projektů. Na řadu jdeme jako třetí. Původní záměr nahrát na webovou kameru naši prezentaci předváděnou Davidem se rozplyne, když se nahrávání snad poprvé za celou dobu používání kousne… To byla prostě schválnost. Samotná prezentace je docela dobrá. I další mají prezentace na velmi vysoké úrovni. Objevilo se snad jen pár výjimek, kdy prezentace i prezentování bylo příšerné. Na závěr dostáváme certifikáty o účasti. 
Odpoledne můžeme věnovat odpočinku. Do čtyř hodin sedíme u internetu, a pak se nadobro loučíme s branou ústavu. Odcházíme do hotelu a vymýšlíme program. Běhání. Už deset dní jsem kvůli puchýřům nemohl běhat a dnes jsem se nakonec vydal na 40 minutový výběh zakončený koupání ve Volze. Nutno poznamenat, že dnes jsem Helence s Ondrou a Vaškem opravdu stačit nemohl.
Večer se scházíme a nakonec se jdeme po pár doušcích vermutu a piva podívat na ruskou diskotéku. Na diskotéce jsem nebyl asi tak pět let. Byla to docela zábava. Teď už musím jít spát, dneska nás za pět hodin čeká vstávání na cestu do Moskvy. Iljiči, těš se!  

17.7.2008

Pro mne odpočinkový den. Ráno nás čekala poslední přednáška. Byla zaměřená výstavbu srážeče iontů tady v Dubně. Po coffee breaku už jsme měli volno. Detailně jsme jen pošuchrali prezentaci a vydali se za Georgyjem, abychom mu ji ukázali. S napětím jsem čekal, jak to dopadne. Nejdříve nás vůbec nechtěl přijmout, ať přijdeme až odpoledne. Řekli jsme, že by se nám hodilo, kdyby si našel teď pouhých pět minut, které na prezentování stačí. Souhlasil, a tak jsme rychle doběhli do kanceláře, kde jsme mu v rychlosti pustili naši prezentaci. Asi se mu docela líbila, inu, vůbec není špatná a do 7 minut moc údajů nenacpete. Byli jsme spokojení, že jsme i v klidu stihli oběd. Po chvilce na internetu, jsme vyrazili do hotelu. Dneska má být piknik.
Natáhl jsem se na postel. Na sraz ve tři jsem nepřišel, vzbudil jsem se o půl čtvrté. Prý špatné počasí, další sraz o půl páté. Spustil jsem instalaci Service Packu Windows Vista a u této krásné ukolébavky (běhající proužek) jsem usnul. Vzbudil jsem se a opět jsem při příchodu na místo srazu dostal informaci o dalším odložení. Nevadí... Nakonec se piknik nekonal, jen jsem si došel na nákup a díval se na film. Zítra je poslední den, alespoň co se týče naší účasti v ústavu.

16. 7. 2008

Dnešek začal příjemnou přednáškou na téma Moderní kosmologie, druhá na téma, které se dotýkalo mionů, už byla horší. Odpoledne jsme měli celkem volné, jenom jsme chvilku pracovali na prezentaci a potom chvíli seděli na internetu. Ústav jsem opustil v pět s tím, že v šest je sraz, jdeme totiž na kulturu. Teda kulturu – těšíme se na nahou Angelinu Jolie a také na to, jak bude řídit Žigulík, to je ve zkratce to podstatné co potřebujete vědět, když se chystáte na film Wanted. My samozřejmě s napětím očekáváme, zda v této posloupnosti akčních scén, budeme potřebovat luštit ruský dabing, či zda si s porozuměním poradíme. Ještě před tím jsme absolvovali jízdu do kina autobusem. Toto kino je na druhém břehu Volhy, takže jsme se docela projeli. Stálo nás to 17 rublíků (12 korunek). Po poradě s osazenstvem autobusu a paní průvodčí (té se platí jízdné) jsme vystoupili na správné zastávce a dokonce i nalezli kino. Koupili jsme si lístky za 120 rublejí (80 korunek) a ještě zasedli do místní velmi buržoazní kavárny. Někteří si dali pivo, já jsem se však odhodlal do koktejlu. Měl tak tajemné jméno, že si ho ani nepamatuji. Byl ale skvělý. Hustý, banánový, se šlehačkou a posypaný strouhanou čokoládou, dvě růžová brčka nemohla chybět. Prostě až na nutnost vypít jej za 3 minuty, to bylo krásně užitých 100 rublů (sedm pětek českých). Dál už jsme pospíchali do sálu, ještě se někteří vrátili pro popcorn a zasedli jsme v místnosti o velikosti většího obýváku, který měl ale poměrně hezké a pohodlné sedačky. Míst prý je asi 70.
Film byl super. Detaily jsme si dovysvětlili až po skončení, ale jinak celkem šlo domyslet jednotlivé zápletky v průběhu. K filmu bych jen poznamenal, že nahou Angelinu opravdu uvidíte, Žigulík i s půvabnou řidičkou předhání české Pendolino, v kterém visí na zdi náš současný prezident Václav Klaus. Rusové v kinosále asi nepochopili, proč se smějeme při těchto záběrech natočených v Česku, ale to vůbec nevadí.
Z kina jsme se vydali zpět do hotelu. Mezizastávkou na několik hodin byla kavárna Nostalgie. Oni tomu říkají trošku honosně kavárna, ale je to normální hospoda ve stanu. Dal jsem si čaj a zapečené brambory se sýrem a majonézou. Až na mini porci to bylo chuťově super, no co byste chtěli za 60 rublů. Bohužel se rozpršelo, ale hospodský nám zavolal taxi a nakonec i jednoho z nás odvezl, protože nemohl pro naši početnou skupinu sehnat 3 taxíky. Tato asi pětikilometrová štreka stála 100 rublů za taxík, což odpovídá 25 rublům jízdného pro jednoho. Paráda. Řidič byl sice občas překvapen, když vyjížděl od hospody protisměrem a proti němu se objevil druhý taxík a další podobné příhody, ale nakonec jsme tuto jízdu standardní taxikářskou Ladou přežili. Prostě tak akorát jít spát... V noci odjíždí Kolja zpět do Ukrajiny, takže odzítřka mám zase pokoj pro sebe...

15. 7. 2008

Úterní ráno začalo asi nejlepší exkurzí, co jsme tu měli. Navštívili jsme místní experimentální pracoviště hadronové terapie. Mají tu urychlovač protonů na energii asi 660 MeV, které zeslabí na 350 MeV a potom rozvádí asi na šest svazků, tedy do šesti pracovišť. Hadronová terapie je používána pro ozařování nádorů uvnitř těla. Obvykle se používá hlavně gama ozařování, ale tam dochází k velkému ozáření kůže a povrchových vrstev, než dojde k nádoru. Protony mají tu výhodu, že energii začnou podstatně ztrácet až uvnitř těla, a tak lze se správným nastavením co nejefektivněji ozařovat. Viděli jsme jak urychlovač, tak ozařovací pracoviště. Všechno působilo velmi strašidelně, koukali na nás divně plastové masky, které fixují hlavu a jsou vždy vyrobeny na míru. Přímo na nás dýchala atmosféra, když už s poslední nadějí přijde pacient, kterému chemoterapie zatím nepomohla a hledá další východisku. Viděli jsme nějaké snímky, asi z tomografie, kde byl hrůzný nádor snad přes půl hlavy... Léčba je prý zadarmo.
Vrátili jsme se na druhou přednášku, která byla o nějakém zobrazování pomocí neutronů. Přednášející jako obvykle vychrlil spoustu hrůzných pojmů a vzorců.
Odpoledne jsme vyrazili pro data a dohodnout se, co budeme mít v prezentaci. Po příchodu ke stanici jsme zjistili, že jedna ze dvou neměří a bylo vymalováno. Nějaká data však uložena byla. Misha se pokusil vysvětlovat, jak data přepočítat co normálních jednotek, protože pro změnu zase byla v jiném formátu. Postupně jsme odpadli. Poslouchal už jenom David, na kterého zbyl černý Petr. My ostatní jsme se nudili. Ve čtyři jsme to zapíchli. Teda ne tak docela. Zeptal jsem se na nějaké fotky, Misha nejdříve, že je uděláme zítra. Pak se rozhodl, že raději dnes a přešli jsme půl ústavu pro foťák. Tam proběhl za neuvěřitelně dlouhých 15 minut tři místnosti vedle sebe, zjistil, že mu Georgyj žádný nenechal, sešli jsme o patro níže, jestli tam Georgyj nezůstal. Nezůstal. Misha řekl, že je tedy uděláme zítra. Klidně jsem mu připomněl, že jsme si u detektorů nechali věci. Chvilku přemýšlel, a pak z něj vypadlo, že nemá klíče. Tak pro ně odběhl. Když už jsme čekali pět minut, vyrazili jsme se za ním, jestli na nás třeba nezapomněl. Uviděli jsme ho, jak táhne další elektroniku ke stanici. Pomohli jsme mu, přešli zase půlku ústavu, vzali jsme si věci a raděj těsně před tři čtvrtě na pět odešli. Ta ruská neefektivnost...
O Volze snad nemusím psát, jsme tam namočeni každý den. Večer jsem doběhl na nákup a v deset jsme začali pracovat zase na prezentaci. Opět se to neobešlo bez hádání. Po půlnoci jsme to s nevalným postupem ukončili.